Hašení kulturní žízně aneb Nejnovější premiéra divadla Prádelna

Foto: Pavel Musil

Tak máme za sebou jeden z vrcholů rosického kulturního léta – premiéru nové hry Pavla Strašáka Žízníci v podání divadla Prádelna. A chtělo by se říci, že konečně, protože jsme si na tuto událost museli od poslední premiéry hry Hovory ryb nějakou tu dobu počkat. O dychtivosti, s jakou rosické publikum nový dramatický počin divadla Prádelna přijalo, svědčí mimo jiné vyprodaný sál místního kina přetvořeného v divadelní scénu, stejně jako přítomnost několika kamer a řady fotoaparátů dokumentujících sílu okamžiku.

Říká se, že s úkoly člověk roste, a o „prádelňácích“ můžeme říci, že rostou a sílí s každou další hrou. Po „dadaistických“ Hovorech ryb sáhl tentokrát Pavel Strašák k osvědčenému konceptu hořké komedie, které diváky baví již hodně dlouho. Je to onen pověstný gogolovský smích skrze slzy. Divák se sice baví a směje, uvědomuje si však, že to, co prožívají hrdinové na jevišti, může velmi snadno prožívat i on sám. Žízníci jsou tak hrou o našich skrytých i otevřených touhách a vnitřním hledání sama sebe. Strašákovi se podařilo zachytit v sedmi ústředních hrdinech postavičky, které známe i z běžného života. Nikdo nespočítá, kolik mezi námi chodí uťápnutých Františků přesvědčujících sama sebe, že touží po tradičních partnerských hodnotách. Podobně tak denně potkáváme cynické Vašky bažící po penězích či Gustavy utíkající z města v touze po splynutí s přírodou. Tak bychom mohli pokračovat se všemi postavami dramatu. Přitom samotný děj hry je vlastně velmi prostý. Reklamní agentura, jejíž zaměstnanci jsou hrdiny příběhu, dostává obskurní, avšak lukrativní zakázku na reklamní kampaň na blíže nedefinovaný arménský nápoj. Jeho konzumace má však zvláštní účinek, a sice že dříve potlačované či skrývané touhy vyplouvají na povrch, což postavy zakusí na vlastní kůži.

Děj ubíhá svižně, a než se divák naděje, chýlí se ke svému konci. Zatímco postavy mlčky podléhají nápoji s magickými vlastnostmi, jež symbolizuje jejich touhy, zaznívá ze záznamu hlas jejich spolupracovníka, který se vrací z protialkoholní léčebny a samou radostí si při čekání na vlak dá malé pivo, čímž je vítězství nápoje nad člověkem dokonáno. O Žíznících bezezbytku platí klasikova slova, že komedie je tragédie, která se děje někomu jinému.

Pochválit je třeba i efektivně využitou scénu obsahující minimum rekvizit. Velmi dobře působí použití hromady prázdných kelímků od jogurtů. Zpočátku tvoří komický prvek, později jejich rozházení a rozdupání dobře koresponduje s vnitřními prožitky hrdinů, a dotváří tak celkovou atmosféru. Z hereckých výkonů je nutno určitě vyzvednout podpantofláka Františka v podání Lukáše Volánka, z jehož každého pohybu doslova čiší ušlápnutost. Podobně je příjemným požitkem sledovat somrácké etudky zahrané Lukášem Hemalou. Žízníci jsou jak po textové stránce, tak i jako inscenace určitě nadprůměrným počinem, který jen dokazuje, že divadlo Prádelna není běžným ochotnickým divadlem, ale divadlem autorským s vlastní poetikou.

Josef Šaur

Související reportáže, fotogalerie a video: