Milada Podivínová

spisovatelka

18. 11. 1913 Brokwitz — 10. 12. 2002 Praha

foto foto

Dětství prožila v Proboštově v pohraničí na Teplicku, kde začala chodit do školy. Otec byl sklář. Navštěvovala měšťanskou školu v Trnovanech, odkud se s rodiči přestěhovala do Rosic. Zde měšťanku dokončila. Absolvovala půlroční ošetřovatelský kurz v Brně a byla přijata do Zemského ústavu města Brna jako kojenecká sestra. Při práci si udělala další kurz pro sociální pracovnice a pracovala dál u kojenců.

Po válce se vrátila do Teplic na výzvu naší vlády, která volala zdravotníky do pohraničí. Pracovala u okresní péče o mládež jako sociálně zdravotní pracovnice pro kojence.

V roce 1948 se odstěhovala za manželem (výtvarník – medailér) do Prahy.

Na sklonku svého života věnovala městské knihovně a městu Rosicím, na které vždy s láskou vzpomínala, nemalou finanční částku.

Tiskem: Deník naší babičky (1994) – jako spisovatelka debutovala v osmdesáti letech; jde o román ve formě deníku, jehož děj se odehrává v Rosicích. V tomto idylickém příběhu vzpomíná na své mládí, přátelství a první lásky. V roce 1994 vydalo knihu nakladatelství Československý spisovatel a ilustracemi ji doplnila Julie Hansen-Brabcová.

J. Dytrych

Ukázka z knihy Deník naší babičky:

3. května

Už jsme přestěhovaní, bydlíme v jednom z těch nových domů, které dal pro své zaměstance vystavět pan Hrdina. Byt máme dvoupokojový, plný slunce, ze zadního pokoje je vyhlídka na kopec Trojici, právě rozkvétající třešňovými květy. Ale jinak koukáme jako blázni, jak je to na tý Moravě všechno jiný. Třeba jak se tu mluví! Bramborám říkají jabléška, místo zelí – kapusta a kapustě říkají khél.

„Ježíšmarjá,“ leká se maminka, „kdo se v tom má vyznat?“

„A to ještě nevíš, že limonádě říkají sodovka a sodovce říkají sifón,“ vylepšuje situaci náš Lojzíček.

„To já se tu moravskou řeč nikdy nenaučím,“ lamentuje maminka a jde si dát octový obklad na čelo.

„A švestkám říkají kadlátka,“ spěchám taky já se svou troškou do mlýna.

„No to už přestává všechno, to budeme dělat kadlátkový knedlíky?“

„A kdoví jestli se knedlíky řeknou knedlíky? Jestli ne, tak ani nebudeme vědět, co vlastně jíme,“ přidal se starostlivě náš tatínek, který rád škádlí svou Ančičku.

Druhý den jsem dostala angínu, pan doktor mi předepsal aspirin a řekl mamince, aby mi dala čaj s malinovou šťávou nebo limón – jak exotické! Maminka se na mě udiveně dívá a ptá se, co chci, a já chci jen a jen limón, protože bůhví co to je, a maminka taky vrtí hlavou, co to jen může být, a plna zvědavosti jde koupit limón. Když se vrátila, řekla: „Koukej, Stáňo, co to je limón,“ a držela v dlani obyčejný citrón. „To to tady pěkně začíná, člověk aby se učil znovu mluvit,“ dodala a šla mi uvařit čaj s citrónem. A já mám stokrát radši malinovou šťávu, to jsem se tedy pěkně napálila.

ZŮSTAŇ INFORMOVANÝ O NAŠICH NOVINKÁCH

Přihlas se do našeho newsletteru a budeme ti zasílat novinky přímo na e-mail.
Pro lepší přizpůsobení obsahu pro Vás, bezpečnosti, měření statistik návštěvnosti a lepší zpětné vazbě tento web používá cookies. Klikáním a navigováním po stránce souhlasíte s tím, že sbíráme o Vás anonymní informace přes cookies. Více informací o používání cookies na naší stránce najdete zde.